9 Viděl jsem rok (úryvek)

(...)

A tak na Svět ztlumeně padla Zima.

Zima chůva.
Zima utěšitel, která uspávala,
a Zima opatrovník,
která chystala nové šaty novému Jaru.

Zima, která občas poskytla malá bezpečí,
jindy zas neváhala ukázat,
že ona je svorníkem klenby,
pod kterou se převaloval čas toho jednoho,
jediného roku.
Zima – jednou bílý duch,
podruhé zas vladař v hermelínu.
Zima – která se dokázala i válet celá špinavá,
a Zima – která se někdy tak nadechla,
že sis na ni mohl lehnout,
nebo ti vnikla do úst,
až jsi nemohl popadnout dech.
Jak ji nemilovat? I když se jakoby jen zdála...
Zimu, která do ulic vypouštěla šedivé přeludy
a po nocích tiskla oblohu k zemi.
Zimu, která se tvářila jako vrátný, který zavírá,
ale jen proto, aby zas později mohl otevřít.

(...)

Filip Topol - Viděl jsem rok

8.4 - S prekážkami

Nie život nie je zelená polianka,
má hory, púšte, priepasti,

a hoc dáva mnohé slasti,

buďme vďačný aj za tie príkoria.

Veď prišli sme tu polepšiť sa,

v mieri spolu svorne žiť.

Buďme vďačný za tú možnosť,

z pohodlia snov vystúpiť.

Zaľúbiť sa do prekážok.

V odraze mlák si vidím tvár,

čo preskočím mi nohy zpevní,

a každá bolesť je tiež dar.

A pokiaľ mám to svetlo v sebe,

cítim jeho lásky nehu,

neochvejne po slobode,

nebojím sa neúspechu.

8.3. Jiná srdce

Dávivě svět mi někdy patří 
a jako vlhká šťáva má touha teče

po ulicích plných mdlob a třeskutého reje

a všude je vidět to, po čem suché srdce lační.

To suché srdce, jež by ideály vřelo,

jež by růže květ a horké víno

chtělo vřele dáti, nekonečně pilo

až do konce všech dní, 

až by konečně v tom srdci plno bylo. 

A tak se dere

a někdy se i rouhá

bujaře zpívá 

a na krásné ženy

na ty něžně se vždy dívá.

Aby se to srdce

plné lásky mocně chvělo...

Někdy ty dny, kdy svět mi věru nepatří,

kdy světem si jsem sám

a pokojem mi leda mrazivá tíha teče.

To suché srdce žalně sténá,

po čem by lačnit chtělo,

to nikde nikde nenalézá.

A tohle

je pobídka pro ta jiná srdce. 

8.2 Odšťavňovač

Srdce odbíjí strunu devátou,
strunu, co v svět shoří. 
Srdce v kartu šaška promění,
má zralá touha bahenní.

Odtáhněte svoje káry zpět,
mimo tento zpropadený svět.
Žár vás ponouká, žár vás žere,
táhněte už do prdele.

O vás je teď moji drazí řeč,
co nikdy za svou víru nešli v zteč.
Co své krky lámali v křeči,
Hnusné, lživé, prázdné vedli řeči.

Přichází dny pekla, dny očistce,
Ostnatý kolovrat, zubatá babice.
Dlouhá řada v ztemnělé uličce,
jdu první v odšťavňovač na plíce.

8.1 Vyprávění o strachu

Vol. 1

Někdy mám strach že prostě neuspěju

že mé jednání žene jen iluze

moje talenty že nemaj valnou cenu

a co víc že nenajdu co miluju

a toho kdo miluje mě

že když konečně naleznu svůj život

takový jaký - myslím - že má být

nezvládnu ho pěstovat a držet

nechám ho padnout

nebudu ho vidět

nebo jen ztratím víru, důvěru

nenajdu v správnou chvíli dosti síly

z lenosti nebudu tam, kde mám být

nebo mé umění či znalost

prostě nebude stačit

takový strach někdy mám

a v každé situaci je ho trochu

čeká jak jiskra tam za všemi věcmi

ve tmě kde si snad radši neposvítím

čeká až přijdu s lampičkou až k němu

jen aby vzplál a zcela mě znehybnil

takhle nějak čeká uvnitř mého těla

a já o něm tak vím

Vol. 2

Co ale nevím zda má to vůbec cenu

nořit se za ním do temna až k němu?

do pralesa kde co znám neplatí

do říše strachu mimo světlo dne

mimo civilizované způsoby

zda chci vůbec znát podoby toho strachu?

a kdyby ano kde najdu dost světla

když sama sotva vidím na cestu?

V takovém strachu je zřejmě třeba

mít spoleh na někoho kdo jsi nejsi ty

a kdo přec mluví a modlí se v tobě

kdo má víc světla a líp zná tvoje cesty

kdo provede tě a pomůže ti nést

a dokonce to břímě promění

namísto postupného prosvětlení

vlije řeku světla do pralesa tmy

8. František Gellner: Epilog

 

Epilog

Ne, tohle není život, o němž pěly
naděje v představ žhavé orgii.
Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,
a vysílení, která zabíjí.

Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,
lítost, již marně ironizuju.
Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil
v svých předrážděných snech, teď lituju.

Se srdcí závoj nekles pod mou rukou,
jen sarkasmy se v slovech zablýskly.
Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,
před cynismem se do tmy přitiskly.

Namísto vzdoru ohněm planoucího
a zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního
žvýkajícího novinářský tlach.

Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci.
Z šansonet laxních bída řvala na mne
a z grimas duše, která krvácí.

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích. —

Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.

Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.

7.3. To, co je za tím vším

To první, když procitneš,

to poslední, když usneš.

Co tehdy v tobě dřímá?

Co vysíláš a co se ti vrací,

čím kráčíš dnem,

co drží tvůj krok,

co je to poslední, k čemu se uchýlíš,

kde končí tvoje myšlenky,

z čeho rostou tvé city,

co napájí tvé svědomí?

Běžný, milý den,

známí i neznámí lidé,

ulice, které znáš,

důvěrná podoba přírody.

To vše se děje,

to vše zde je.

Avšak, co to drží,

a co je za tím,

a kudy se nese linie

všech těch dní,

které byli, jsou a budou...

Je to v tobě?

Je to ve mně?

Je to v nás všech?

Či je to někdo něco cizí?

Důvěrně známé a tajemně neznámé...

Avšak cosi, co je za tím vším,

to musí nějak plápolat,

to nikdy nikdy nehasne,

ač déšť a chlad a noci stín

se snaží, 

abys neviděl,

abys to teplo necítil,

abys ztratil nitky spojení,

které i ve tmě tě domů dovedou.

Tedy,

co je za tím vším?

Tu otázku,

tu drž si jen seč můžeš

a nikdy

nikdy nepouštěj.

7.2 Ranná modlitba

Skôr než sa duša poberie,

zo svetla rannej modlitby,

vysloví tiché prianie,

než vráti sa k starostiam bežných dní.

Vnútri svetlo si uchovať

a žiť ho každým dychom.

Pohyb prudký neurobiť,

len hladiť svet jemným dotykom.

Chápavým pohľadom liečiť duše zmätené

a slovom prinášať ideje stratené.

Pevnú ruku držať nad strachom i zlosťou,

kráčať po cestách dláždených spravodlivosťou.

A pokoj strážiť sťa škrupinku z krištáľu.

Odolávať bolestiam, radostiam aj žiaľu.

A pri výkone dennej povinnosti,

vždy mať na pamäti,

že od Neho sú, tie pravé, dané

a Jemu majú byť darované.

7.1. Člověk stojí pevně

člověk stojí pevně

ni vítr s ním nehne

dokud tma nevtiskne

v srdce pochybnost

člověk rozkymácen

neví o své váze

nerozpozná zákon

svou spravedlnost

člověk musí věrně

oči otevřené

poznávat svou cenu

svoji Duchovnost

člověk stojí pevně

ni tma už s ním nehne

ví už o Tvém světle

hne s ním jen Tvůj Duch

7. Sladká hořkost (Úryvok)

 

Vittoria Colonna - Sladká hořkost

6.3 Světlé vzpomínky

Prosvětlené momenty bytí

chvíle rodinného stolování

chvíle hostin a společenských her

v kamenné světnici s dřevěnými okny

kde nad vstupem Kristus

kde domov končí za humny

kde svět znamená světlo

a dálky děsí i volají

Prosvětlené momenty bytí

kdy v krajině srdce nacházíš svou lásku 

neustálé spojování sfér

kde každý strom i kámen o ní ví

kde alej topolů a slunce na obzoru

ukazují jeden možný směr

kde cesty prošlapala pokolení

Posvěcené momenty bytí

kdy se svět a světlo slijí v okně

a paprsky prosáknou ranní námrazou

kdy těla tváře ruce pookřadnou

venku chlad a uvnitř teplo ohně

zvenku dovnitř

paprsky do srdce

6.2 Na ceste do sna

Na ceste do sna,

slnečný svet sa odkladá.

Na ceste do sna,
duša na výlet sa poberá.

Na ceste do sna,
vydá sa známou cestičkou.

Na ceste do sna,
odloží radosť, žiaľ aj bôľ.

Na ceste do sna,
pristúpi ku bráne.

Na ceste do sna,
odloží posledné brnenie.

Na ceste do sna,
Bezhlasím dotykom, zaklope na bránu.

Na ceste do sna,
na bránu tajomnú, citlivú, schovanú.

Na ceste do sna,
už ani krok po vlastných.

Na ceste do sna,
čaká, kým príde služobník.

Po ceste do sna,
prebúdza sa s hviezdou rannou.

Po ceste do sna,
so spomienkou, vždy nečakanou.

6.1 Dětské víno lenosti

Ospalé dítko a dlouhá noční cesta.

Vrací se domů z těch roztodivných dálek.

Co se asi změnilo?

  Doma, po dvoutýdenní dovolené,

   kde Arab u stánku prodával nejsladší limonádu,

   kde se nafukovací balon zatoulal kdesi na pláži,

   kde z malého balkonku levného hotýlku,

    šel večerem horký vzduch a hudba místních hráčů.

Teď v autě hraje jiná hudba,

hudba, kterou poslouchají rodiče,

kteří už dávno mlčí,

ale nespí.

Kde vzali tolik energie?

Vzadu se hroutí velká dětská hlavička

a tlustá sliny dopadá na madlo jeho sedačky.

Usínání vše převrací,

 plavání,

  po moři,

   mezi sny o pláži

    a opuštěném pokojíčku.

Auto zastaví.

To už jsme tady?

Je letní noc,

ale chlad je o něco větší.

A tu víno lenosti,

v dítěti propuká a vzpění

a tak ten mladý zločinec

dělá, jak by věrně spal.

Otec ho bere do náručí,

matka ho hladí po vlasech.

A když jej uloží do postele,

ten neřád otevře oči!

6. Hledačky vší

 

 

Arthur Rimbaud

5.1. Žalozpěv o ní

Kdy ses mi tak vzdálila

má nejdávnější matko?

Člověk tak často touží po vymanění 

a v skrytu prahne po jediném, po návratu.

Letos si všímám víc:

ty rytmy, jenž tak ladně vzlínají 

a zas klesnou v tíži hlubokosáhlých závratí,

z nichž zas  pak pučí rej švitořivých barev

a volání zpěvů blízkých jako dávná dětská přátelství.

Zas promlouváš ke mně a já ti naslouchám

a čas, jenž ono tajemství, tak něžně odhaluje,

tajemství dialogu světla a prapůvodní tmy,

mi postupně snad zase

a snad už nyní napořád

odemkne brány k cestám,

na jejichž koncích už nezapomenu,

že příroda je ve mně

a že zpěv její v sobě

co nejvěrněji nesu. 

5. 1 Dialogické jednání s chaosem

Tam, kde jsou všechna ta zkoušení

zvlášť ta úplně první

než člověk získá určitou pokoru

přestane na sebe tolik spěchat

Tam, kde hlava převezme kontrolu

snaží se naplnit čas obsahem

Hlavně, ať to není nezajímavé!

Hlavně, ať mám dnes o čem jednat!

Tam, kde ti pak druzí „otevřou oči“

když v nich uvidíš vlastní zmatek

- vždyť oni taky právě zkoušejí -

když setkáš se s chaosem ve frustraci

setkáš se s chaosem a máš vztek

Tam uděláš první krok skutečně k sobě

když už opravdu nemůžeš jinak

když si konečně dáš čas se uklidnit

 a zůstaneš tiše i se svým chaosem

přesně zpola v něm a zpola mimo něj

přestaneš v křeči hledat podněty

přestaneš urputně konstruovat děj

Tam se tvůj zmatek uspořádá sám

Ty si jen musíš začít všímat

řekni si sama sobě o slovo

a všechno může začít nanovo

s čistým štítem

zjevováním

Tam každé dění je zas objevem

a každá věc zázrak Stvoření

5 Zpěv o mně

Pohleď na rozednění!
Pod nepatrným paprskem blednou nesmírné průsvitné stíny,
Vzduch lahodí mému patru.

Svět pohyblivé síly tiše vstává v nevinném skotačení, svěže vyráží,
Šikmo vystřeluje do výšky a hloubky.

Cosi, co nemohu vidět, vztahuje chlípná klepeta,
Moře svítící šťávy zaplavuje nebesa.
Chvíle prodlení země a nebes a jejich denně uzavírané spojení,
Výzva od východu, zvedající se v tuto chvíli nad mou hlavou,
Výsměšný smích: Jen zkus, jestli mě ovládneš!

Walt Whitman

4.2. Pokora poutníka

Snil jsem kdysi velké sny.

  Sny ctnostné, o strmých výšinách lidského ducha.

I dal jsem se na cesty

  a zdolal mnoho vrcholů.

O mnohém jsem přemýšlel

  a mnohé jsem pochopil.

Avšak, čím výše jsem stoupal,

  tím hlouběji se otevíralo mé nitro.

A ač jsem sebe důsledně poznal,

  plamen jako by hasnul...

I potkal jsem člověka

  a lekl jsem se,

protože jsem zapomněl,

  jak vypadá lidské tvář.

Nyní již vzpomínám a vyprávím

  příběhy o tom čase,

kdy se šíře mé bytosti tak rozevřela,

  že málem ztratila kontakt

s onou září, která se otevírá v očích

  někoho blízkého.

4.1 Já-Ty

je to jako každý den

a přece není

ta neustálá snaha o překlenutí

hranic dvou světů

přicházíš mi v ústrety

z té nemyslitelné dálky až sem

ze té nekonečné dálky

klenoucí se mezi já a ti druzí

odtud přicházíš ty

a vtom jsi tu

a vtom jsme my

v našem setkání celý svět

mezi čtyřma očima celý život

sotva ho zachytím v té jemné pulsaci

momentu před naplněním

sotva

ale přece