4. Přátelům

Dny člověka jsou šedě spjaty,

nejlepším statkům hrozí ztráty,

nejsmělejší pohled se tmí;

jdeš samoten a zachmuřený,

den mizí prázdně utracený

v údělu osamocení.

Když přítele tvář potkáš maně,

jsi osvobozen požehnaně,

společnou radost z díla znáš.

Když další přichází se družit,

chce spolutvořit, spoluužít,

trojnásob vtipu, síly máš.

V náporu vnějška nezajati,

zůstaňte, druzi, vjedno spjati,

v den dívejte se vesele!

Nejlepší tvořte bez chmuření;

nad přízeň vrstevníků není,

ta konečným vždy štěstím je!

J. W. Goethe

3.2 Ty nezemřeš

Teď rychle, tady, teď, vždy

Nacházím Tě mezi řádky

v slzách štěstí i bolesti

v mizérii i v nejvyšší vděčnosti

v tichu mezi dvěma okamžiky

v očích všech mých milovaných

    Volání

Nacházím Tě v duchu i ve světu

u pramene té nejdelší z řek

na konci i na začátku cest

v jakémkoli spojení i střetu

ve svém jako v každém jiném těle

    Vtělení

Teď rychle, tady, teď, vždy

Nyní i v hodině smrti naší

milovat je druhému říct

    Ty nezemřeš

3.1. Mýtus o prvním počátku

Sevřený tím vším..
proč právě takhle? 

Zeptal by se ten, který zdánlivě chybí

že všechno je v pořádku,

že všechno je a bude

v pořádku

Jak krásně by znělo

opakování všech začátků.

Vše začíná nově

můj drahý prosťáčku

Jakou tváři má ten,

který chybí

a s jakým hlasem si jej spojuješ?

Tolik důvěry

tolik dobrého rozprostřít ze sebe...

Spočinuli v nebe

ti, jenž oddáni,

přijmuli zdánlivé poměry

a zaměnili je 

za hledání hledaného

Všichni by spolu tančili

jako tančí již dávno.

Vidět to

je mýtus prvního počátku

3 T. S. Eliot: Čtyři kvartety

S vábením této Lásky a s hlasem toho Volání

Neustaneme ve zkoumání,
a až vše prozkoumáme,
dospějeme tam, kde jsme začali,
a poprvé poznáme to místo.
Neznámou bránou v paměti,
kdy poslední kout země, který zbývá objevit,
je onen, jenž byl na počátku;
u pramene nejdelší řeky
hlas skrytého vodopádu
a děti na jabloni,
neznámé, protože je nehledáme,
ale jen sotva zaslechnuté v tichu
uprostřed dvojí mořské vlny.
Teď rychle, tady, teď, vždy –
stav dokonalé prostoty
(jemuž je třeba obětovat cokoli)
a všechno bude dobré,
vše bude po všech stránkách dobré,
až se jazyky ohně složí
do dovršeného svazku ohně
a oheň s růží vjedno splynou.

Citováno dle překladu Jiřího Valji.
In: Pustina a jiné básně, Praha: Odeon 1967, s. 146–148.

2.1 Alchymie reaktualizace

Neznámo proč je nutno

vcházet a vycházet ze tmy

abychom neusmrtili tok žití

Neznámo proč je nutno

stoupat v propast a propadat výšině

abychom se vrátili k zemi

Neznámo proč je nutno

nořit se a vynářet z hlubiny

abychom spatřili světelné nebe

Neznámo proč je nutno

zestárnout a zemřít časem

abychom nalezli své dítě

snesli ho od prahu jeskyně slov

na světlo mezi skutečné lidi

A tak stále znovu

2.1. To důležité

Jsou různé časy

a v některých z nich jsem do tebe vstoupil

vždy jinak oblečen

vždy více stár

vždy hůře zatížen

znal jsem zase nový zmar

Ale to,

jak jsem vždy vyšel

to jakoby spojilo

všechny ty mé tváře

můj starce plášť

plál horkým jasem mládí

a ještě dětský zrak

zřel tak dlouhé toky časů

že mi z toho zbyl

jen slaný pláč

Co bylo mezi tím?

ptám se

Jak vůbec plyne čas?

jakoby mnohdy hrozně lhal

Vždyť to vše podstatné 

trvá jen tak krátce

2. Jeskyně slov

Vladimír Holan

1.1 Proč hledáš slzy ve stopách písku?

Kde ses to zase octl, můj synu?

Proč nyní pláčeš? po tom všem . . .

    snad jsi zapomněl?

            ne, ty věčně vzpomínající . . .

Kdy jsi mě prvně zasvětila do svých tajemství, Mnemnosyné?

   do jakých dálek mě ještě chceš nořit?

      abych viděl tolik strašného . . .

         vždyť už to jednou zažil . . .

Jsme spolu, cožpak to nechápeš?

Již nechtějme býti na věčnosti souzení,

již nežádejme dalšího břemene . . .

Vysvoboďme pro jednou to věčné opakování!

Kolikrát už jsi tu byl?

      na ostrově viny...

         . . jen chvíli plav

         neboj, nedívá se,

         vždyť ti pomůžu . . .

Moře, dávné moře

   proč jsi dopustilo první kroky?

A už písek zaznaménává stopy,

   smyješ je snad znova?

Celé to naše lidství . . . samé kráčení . . .

   ach, dávná vodo . . .

1.1 Zbav nás od zlého

Už není kde a za koho se schovat

Rozbitá osůbka beze všeho svého
svíjí se v troskách bývalého chrámu
pustého a bezduchého chrámu
V těle je tma! A nelze rozlišovat

Zůstala jí jen v bolavym břiše
krvavá bodavá vzpomínka
že ani to tělo už s ní není
strávené nemocí a ublížením
ač duši ještě chtělo by se vznést

Nejde to snést nemůže to snést!

Je ještě dítě byla jen dítě!

Jak má vstát když zbyl z ní jenom stín?
Jak vstát když ani tělo není s ní?

V chrámu co Život prý dávno opustil
přesto přišla své duchy rozlišovat
Bez vlastní síly a zcela bez útěchy
beze všeho co jí kdy bylo její
troufá si ještě doufat ve smíření!

Tak své zoufalství změní v doufání
a troufá si bolest měnit v pokání!
vložit ji do rukou Krista na Kříži
a prosit o seslání Svatého ducha
prosit o věčné vnitřní obrácení

...

Neboť ten kdo se v sobě obrací
kdo se odvrátí i od svých hříchů
a sám sebe zachrání
ten jistě bude živ a nezemře 

(Ez, 18)

1. Ezechiel 18

Životem zaplatí ten, kdo hřeší. Syn neponese viny otcovy a otec neponese viny synovy.

Když se však ničema odvrátí ode všech hříchů, jichž se dopustil, bude dodržovat všechna má pravidla a jednat spravedlivě  - takový nezemře, takový jistě bude žít.

Žádné hříchy, jichž se dopustil, mu nebudou připomínány. Protože jednal spravedlivě, bude žít. 

Mám snad zalíbení ve smrti ničemy? Nechci snad raději, aby se od svých cest odvrátil a žil?

Když se ničema odvrátí od své ničemnosti a jedná poctivě a spravedlivě, zachrání se a bude žít.

Prohlédl a odvrátil se od všech hříchů, jichž se dopustil - takový nezemře, takový jistě bude žít.

Obraťte se! Odvrhněte všechny své hříchy, ať vás ta vina nezničí! 

Odhoďte všechny hříchy, které jste páchali, a získejte nové srdce a nového ducha. Proč máte umírat? 

Nemám zalíbení ve smrti umírajících. Obraťte se a žijte!