sama jen se sebou

Proč moje samota není moje?

proč místo abych se oslovila

a zkusila navázat alespoň spojení

raději ve smyšlených situacích

rozmlouvám s přáteli i nepřáteli

s milenci láskami expříteli

a zejména nastokrát potkávám tebe

K tobě z minula a tobě z budoucnosti

utíkám - před svými pocity?

jsem sama vlastně v tvý přítomnosti

a víš co je na tom nejhorší?

že kdybys to teď nebyl právě ty

svou samotu věnuju komukoli

jen aby někdo byl v týhle roli

jen abych věděla že to skončí

Má samota musí mít jasný cíl

ospravedlní ji jen její konec

protože sama o sobě není ničím

samu o sobě o ni nestojím

jen jako prázdné však vyplněné

nedobrovolné zacílené

vznešené utrpení - 

- třebas pro dobrou věc

a jen jako takovou ji ctím

obrácenou k budoucnosti

trpělivou a nadějeplnou

samotu co čeká na konec

samotu co musí brzy skončit

Ale kam mě Tvé cesty zavedou

když se teď Pane odvážím

nedat své samotě jasný cíl?

když nebude vznešeným utrpením? 

když nebude kam se před ní schovat

nebo ve vnitřním rozhovoru s kým?

když budu sama jen se sebou?

Taková samota je mi tajemstvím

11.2. První hroznej den

 22.6. 2021

Dneska je první hroznej den

Mění se tlaky vzduchu za deště

a já se probouzim s tupou bolestí

v hlavě a na hrudi... kde ještě?

Probouzim se a nejsi tu

Tisknu se k polštáři nejsi tu

Už mi to dochází nejsi tu

A je to hroznej hroznej den

už přes noc a pak za úsvitu

nálože potlačenýho citu

bolest bolest vztek a hlavně

doprdele strašná láska

přežitek výsměch naděje?

A jak zpocená procitám ze spaní

a všechno tohle ve mně je

vnímám svět kolem nějak matně

z pohledu cosi se vytratilo

zaostření či zacílení...

cože tu bylo co tu už není?

To jak tvář druhého, tvoje bytost

všemu bytí propůjčila zář

a ve všem hojnost, sytost žití

a tepal život skrz tvou tvář

Dnes je léto a slunce nesvítí

a úzkost zrána úzkost zvečera

Tyvole Same! Cos nám to udělal?

11.1 Míjející lidé

Přijdou k sobě lidé
chtěli by se bavit
to, co z nich vyjde
jak to na druhého svalit
 
Přišla krize
krize dvou majetků
a zašlá vize
odpoutaných doteků
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
kdo tě teď potká
vidí, jak jdeš hořce
 
Čiperný stařík
a vedle něho růže
kyselý mladík
neví, co si zmůže
 
Co jednoho zmáhá
je pro druhého radost
kdo příliš váhá
zná jen věčnou starost
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
kdo to kdy potká
zapláče slzy hořce
 
Dva prostí lidé
vydáni v pospas davu
strženi v díle
přiřknou jim věčnu hanu
 
Ten kdo se dívá
vidí slova praskat
moci se oddává
kdo s pravdou umí mrskat
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
a malá dívka
prodala něhu trpce
 
Rozloučení lidé
vydáni blahobytu
kdy věčnost přijde
když stoupaj nájmy bytů
 
Nepozná tě dítě
tvoje vlastní dcera
tak možná příště
až dozní stará pověra
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
jak znovu laskat
a nežít život plytce
 
Ve vezdejších chvílích
nalít si sklenku rumu
pozvat si pár milých
a povídat o svém umu
 
Zapomenout sladce
zatřít starou nudu
žít večery hladce
a najít smysl v pudu
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
na čele první vráska
a v tobě bolest roste
 
Dva smutní lidé
chtěli by se najít
zastrašeni v díle
zkouší znova začít
 
A věčný pohled
páru pronikavých očí
zažít zas nadhled
a vidět kam nás to stáčí
 
Připlavala láska
zachvěla se srdce
zas život tryská
a cit se tváří sladce

11. Tekuté písky

Jak je to hezké, když se někdo žení,
jak je to smutné, když se někdo vdává,
gumový kotouč bije do hrazení,
chybějí branky, nikdo nepřihrává.
V ruině fasád, skrytých za lešení,
zestárlí mladí za kvartýr a stravu,
vlečem se časem, zpola udušeni
v tekutých píscích gubernijních mravů.

Zabouchli dveře? Dereme se zadem,
zakleti v Knize lesů, vod a strání,
nařvaná tlama hlásá za výkladem,
že konec snů je koncem milování.
Gumový kotouč bije do hrazení,
není-li v kapse, nikdo nerozdává,
ne, není hezké, když se někdo žení,
ne, není smutné, když se někdo vdává.

Být špatným hercem - nad to v světě není:
není-li dramat, stačí operetka,
gumový kotouč bije do hrazení,
nelze-li zkraje - tedy odprostředka.
Husita spílá obrněným vozům
a čas si žádá ledakterou hlavu,
zbudeš-li bez ní - k čemu je ti rozum
v tekutých píscích gubernijních mravů?

Lešení skrývá paranoiu fasád,
žvanění tupců místo rozhovoru,
než v klidu zdechneš, nezbývá než nasát,
utopit zbytek odvahy a vzdoru.
Vyplníš jméno, místo narození
a sumu cifer, jež se nepřiznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.

Ze školy děti nesou vysvědčení,
zdalipak tuší, o čem se ti zdává,
když v noci žehlíš, stárnouc nad pečení?
O troše lásky, jíž se nedostává?
Nakoupíš chleba, vodu po holení
a zapřeš víru, jež se nevyznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.

Mlčení skrývá paranoiu žití,
mlčíš a zdobíš okna pro oslavu,
víc nežli duše platí živobytí
v tekutých píscích gubernijních mravů.
Z bouřlivé vášně letmé pohlazení,
němota padá na zamrzlou vodu,
gumový kotouč bije do hrazení
a jen pár týdnů zbývá do rozvodu.


Karel Kryl

10. 3. Tíha rána

Dnes ráno ses probudil
a všechna chuť přišla vniveč.
Dnešní ráno
ulepené, vleklé
sen hrubých doteků,
těžké
zcela mělké
ó, pane, jak mělké.
 
Vstaneš,
vedle není ženy,
před tebou není práce,
za tebou žádné žití
vše je v dálce,
ve vzpomínce...
 
Krátce
se snad ze stěn,
jenž bílou zejí prázdně,
něco line,
co nechceš,
aby jen tak plynně
ranním tepem líně
taky vešlo
v nekonečna pytel
jako všecko, všecko.
 
Tak skočíš
kvapným tempem
křičíš
na stěnu padneš
celou jí zboříš,
svalíš se
vedle cihel
ležíš
ječíš, dlouze ječíš
až zmlkneš.
 
Dnes ráno
se pytel zase naplnil.
Nekonečna ctitel
co chtěl by všecko
ukrást z pouzder věčnosti,
aby bylo na zemi lehko
se snad nově poučil?

 

10.2 A pak ses probudil

Můzy opěvovaly tvé jméno,
rozdmýchals' pařáty oheň noci.
Prýštila tvá ruka prýštila po papíře,
ideje, obrazy, sny až k nevíře.

Božský pramen cítil jsi, plamen,
koupal se ve vodě mořské koupal se oheň.
Andělé tančili, ďáblové kuli,
bůžci zemní křepčili, křovím se hemžili.

Tchýně tvá ponořená 
ve víně rudém zachmuřená
jiskřením mistrným jata,
srdce tvého hudbou zaujatá.

Srdce kolegy z práce přece srdce
pookřálo.
"Jaký chlapík, jaký básník!"
Radostí skáčeš výš, výše.

Duše.
chvěla se,
dychtila,
chtěla víc, více.
Napsal jsi dílo velké, 
oslavil své tělo vlhké.
Vášní prodchnul svoje smysly,
Nic nezůstalo nic ti v mysli.

Běžel jsi dál a dál
a dále, až do finále,
ulicí temnou probleskoval,
se smrtí se dohadoval.

Úsměvy žen vdaných i vdavekchtivých,
oči rozzářené oči padlých oči živých.
Obrysy, linie, oblouky, květy.
Život.

A pak probudil ses.
Nic neměl jsi nikdy z toho
a mít nikdy nebudeš.
Upsal ses ďáblu všednosti!

10.1 Nedělní manifest

Nic neuděláme a nic neřeknem

nikam nejdem ani nepudem

a mluvit budem jen doteky

za všechny ty dny vypětí

dnes budem se válet v posteli

kde od věčnosti nás nedělí

nic