Dávivě svět mi někdy patří
a jako vlhká šťáva má touha teče
a jako vlhká šťáva má touha teče
po ulicích plných mdlob a třeskutého reje
a všude je vidět to, po čem suché srdce lační.
To suché srdce, jež by ideály vřelo,
jež by růže květ a horké víno
chtělo vřele dáti, nekonečně pilo
až do konce všech dní,
až by konečně v tom srdci plno bylo.
A tak se dere
a někdy se i rouhá
bujaře zpívá
a na krásné ženy
na ty něžně se vždy dívá.
Aby se to srdce
plné lásky mocně chvělo...
Někdy ty dny, kdy svět mi věru nepatří,
kdy světem si jsem sám
a pokojem mi leda mrazivá tíha teče.
To suché srdce žalně sténá,
po čem by lačnit chtělo,
to nikde nikde nenalézá.
A tohle
je pobídka pro ta jiná srdce.
Žádné komentáře:
Okomentovat