Snil jsem kdysi velké sny.
Sny ctnostné, o strmých výšinách lidského ducha.
I dal jsem se na cesty
a zdolal mnoho vrcholů.
O mnohém jsem přemýšlel
a mnohé jsem pochopil.
Avšak, čím výše jsem stoupal,
tím hlouběji se otevíralo mé nitro.
A ač jsem sebe důsledně poznal,
plamen jako by hasnul...
I potkal jsem člověka
a lekl jsem se,
protože jsem zapomněl,
jak vypadá lidské tvář.
Nyní již vzpomínám a vyprávím
příběhy o tom čase,
kdy se šíře mé bytosti tak rozevřela,
že málem ztratila kontakt
s onou září, která se otevírá v očích
někoho blízkého.
Žádné komentáře:
Okomentovat