11.1 Míjející lidé

Přijdou k sobě lidé
chtěli by se bavit
to, co z nich vyjde
jak to na druhého svalit
 
Přišla krize
krize dvou majetků
a zašlá vize
odpoutaných doteků
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
kdo tě teď potká
vidí, jak jdeš hořce
 
Čiperný stařík
a vedle něho růže
kyselý mladík
neví, co si zmůže
 
Co jednoho zmáhá
je pro druhého radost
kdo příliš váhá
zná jen věčnou starost
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
kdo to kdy potká
zapláče slzy hořce
 
Dva prostí lidé
vydáni v pospas davu
strženi v díle
přiřknou jim věčnu hanu
 
Ten kdo se dívá
vidí slova praskat
moci se oddává
kdo s pravdou umí mrskat
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
a malá dívka
prodala něhu trpce
 
Rozloučení lidé
vydáni blahobytu
kdy věčnost přijde
když stoupaj nájmy bytů
 
Nepozná tě dítě
tvoje vlastní dcera
tak možná příště
až dozní stará pověra
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
jak znovu laskat
a nežít život plytce
 
Ve vezdejších chvílích
nalít si sklenku rumu
pozvat si pár milých
a povídat o svém umu
 
Zapomenout sladce
zatřít starou nudu
žít večery hladce
a najít smysl v pudu
 
Odplavala láska
zaplakala srdce
na čele první vráska
a v tobě bolest roste
 
Dva smutní lidé
chtěli by se najít
zastrašeni v díle
zkouší znova začít
 
A věčný pohled
páru pronikavých očí
zažít zas nadhled
a vidět kam nás to stáčí
 
Připlavala láska
zachvěla se srdce
zas život tryská
a cit se tváří sladce

11. Tekuté písky

Jak je to hezké, když se někdo žení,
jak je to smutné, když se někdo vdává,
gumový kotouč bije do hrazení,
chybějí branky, nikdo nepřihrává.
V ruině fasád, skrytých za lešení,
zestárlí mladí za kvartýr a stravu,
vlečem se časem, zpola udušeni
v tekutých píscích gubernijních mravů.

Zabouchli dveře? Dereme se zadem,
zakleti v Knize lesů, vod a strání,
nařvaná tlama hlásá za výkladem,
že konec snů je koncem milování.
Gumový kotouč bije do hrazení,
není-li v kapse, nikdo nerozdává,
ne, není hezké, když se někdo žení,
ne, není smutné, když se někdo vdává.

Být špatným hercem - nad to v světě není:
není-li dramat, stačí operetka,
gumový kotouč bije do hrazení,
nelze-li zkraje - tedy odprostředka.
Husita spílá obrněným vozům
a čas si žádá ledakterou hlavu,
zbudeš-li bez ní - k čemu je ti rozum
v tekutých píscích gubernijních mravů?

Lešení skrývá paranoiu fasád,
žvanění tupců místo rozhovoru,
než v klidu zdechneš, nezbývá než nasát,
utopit zbytek odvahy a vzdoru.
Vyplníš jméno, místo narození
a sumu cifer, jež se nepřiznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.

Ze školy děti nesou vysvědčení,
zdalipak tuší, o čem se ti zdává,
když v noci žehlíš, stárnouc nad pečení?
O troše lásky, jíž se nedostává?
Nakoupíš chleba, vodu po holení
a zapřeš víru, jež se nevyznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.

Mlčení skrývá paranoiu žití,
mlčíš a zdobíš okna pro oslavu,
víc nežli duše platí živobytí
v tekutých píscích gubernijních mravů.
Z bouřlivé vášně letmé pohlazení,
němota padá na zamrzlou vodu,
gumový kotouč bije do hrazení
a jen pár týdnů zbývá do rozvodu.


Karel Kryl